„Město zamilovaných lidí, poslední možnost léta strávit čas s vyvolenou osobou v náručí Mikulova.“ Jan Antoš představuje ideu romantických prožitků, která jako by křičela
z každého rohu náměstí, každého billboardu a plakátu, kterým vás jednou lákají do chladného sklípku, jindy do vinic, lomu či na Kozí hrádek. Romantika je zde komoditou, která táhne a tak ji očekáváme na každém rohu. Přesto je mnohem pravděpodobnější, že žádná idylka se nekoná. Namísto toho zažívají návštěvníci nudu při čekání na prohlídku, únavu z křečovité snahy zažít něco výjimečného či dokonce zásadního pro jejich dovolenou, vztah, život. Z autorova pohledu jde o kritiku instantní romantiky a touhu vyvolat u nás sebereflexi nad naším vlastním prožíváním návštěvy Mikulova.

Valeria Dinková se zabávala místní lokalitou v kontextu Antropocénu. Konkrétně se zaměřila na stopové fosilie ve vápenci, také známé jako ichnofosilie. Jsou zde vyobrazeny fosilní doklady - evidence záznamu stálé a současně i budoucí aktivity. Autorka prostřednictvím 3D modelace vyobrazila dnes již neexistující Janičův vrch, na jehož místě se nyní nachází zatopený lom. Lom, který nyní slouží ke koupání, posloužil i k rozvinutí celé myšlenky o proměnách v čase a jejich stopách v kamenné hmotě. Jednotlivé obrazy spolu vytvářejí neurčitý narativ, který se opírá o realitu lidské činnosti v této oblasti. Ta může být pro nás škodlivá nebo vizionářská, může nás spojit nebo vymknout ze Země.

Daniela Búryová se rozhodla ohledat podobu místního folklóru. Na jejích fotografiích můžeme vidět obyvatelku Mikulova, která tvoří a opravuje krojové výšivky pro místní taneční soubor navazující na tradici moravských Chorvatů. Modleka zde postupně odkládá části tradičního oděvu. S každou fotografií nám autorka odkrývá tajemství tohoto slavnostního oděvu ve všech jeho vrstvách. Neobvyklý pohled, který se dostává doslova pod povrch něčeho poměrně známého a snadno dohledatelného, činí z této série hodnotnou a vlastně dobrodružnou, autorskou výpověď.

Hranice a hranice. Zajíc. Stop na koši, stop u silnice. Když potok unáší bordel a ten se usazuje u břehů. E461 proudí a Mikulov se zahaluje vizuálním smogem. Meziprostor? Prostor za? Na výspě. Poslední a první. Honky-tonk prvky u komunikace. Sediment? Sediment. Tma pod svícnem. 202 kilometrů, ale vlastně jen sedm. Pavel Hála zpracoval vizuální poezii věnovanou cestě, kterou každá den proudí stovky aut z Mikulova směrem do Rakouska a naopak. Je to jedna z cest, která dělá město známým, a to třeba ne zcela v tom pozitivním slova smyslu. Neboť někteří z nás jej znají pouze jako poslední zastávku na cestě za lepším.

Za typologickým zpracováním jednotlivých zastavení křížové cesty stojí Daniela Jeklová. Můžeme si zde vybavit práci manželů Becherových, kteří dokumentovali mizející industriální objekty v Německu. Nabízí se pak úvaha zda jsou fotografie,
které vidíme odkazem, protipólem nebo jen nahodilou upomínkou na zakladatele Düsseldorfské školy fotografie. Přesto, že Danielin přístup staví na systematickém zpracování všech„portrétů“ kapliček, autorka neopominula ani jejich spirituální význam. Vlastní„křížovou cestu“ podnikla mnohokrát v různých částech dne a při odlišných světelných podmínkách hledala ten ideální obraz odpovídající silnému dojmu z klenotů Svatého kopečku.

Orhan Kavas ve své instalaci vychází z premisy, že umělecká hodnota fotografie již nekoresponduje se současným užíváním a aplikováním tohoto média. Pro svoji realizaci použil fotografie ze soc. sítě Instagram, dohledatelné pod heslem #mikulov, což by
na první pohled mohlo působit tak, že vycházel přímo ze zážitků, které si návštěvníci Mikulova na síť umístili. Celé je to však narušeno mechanismy, na jejichž základě se snímky mnohdy vůbec tohoto místa netýkají a jejich autoři užívají zmíněného hesla pouze pro zajištění většího dosahu. Přesto se Orhanovi podařilo vytvořit celistvý, realistický obraz jednoho fenoménu zasazeného do malého města, které ač malé, je velmi bohaté na produkci fotografií. Zveme vás tedy ke stolu, nebojte se náš slavnostní ubrus zašpinit, neboť spotřebních zážitků je na něm za jeden celý rok.

Vojtěcha Plháka přivedl vlastní zájem o místní myslivost mezi diametrálně odlišnou skupinu lidí, než očekával. Nikdo z přítomných nakonec myslivcem nebyl, přesto se nedá říct, že by toto setkání nebylo podnětné. Výsledná video-instalace je reakcí na tento zážitek a současně odkazem na internetový fenomén Czech Oblivion NPC. Textury, které postava ve videu nese, pochází přímo z autorovy fotografie, a vytváří tak poměrně věrné ztělesnění člena místní alternativní komunity.

Posledním projektem je Dospat se pod rajčaty Imricha Vebera, který volně navazuje na autorovu tvůrčí praxi a současně vychází přímo z kontextu čtrnáctého mikulovského fotoateliéru. V rámci workshopu jsme se mimo večerní konzultace setkávali každé ráno na dvorku jednoho z místních obyvatel. Tento okouzlující prostor a současně fakt, že jsme si při setkáních, krátce po probuzení četli povídky Petra Borkovce, posloužili jako dva základní stavební prvky. Volný prolnutím pak utvořily samostatnou vizuální výpověď, hříčku a možná i letmou vzpomínku.