Vojtěcha Plháka přivedl vlastní zájem o místní myslivost mezi diametrálně odlišnou skupinu lidí, než očekával. Nikdo z přítomných nakonec myslivcem nebyl, přesto se nedá říct, že by toto setkání nebylo podnětné. Výsledná video-instalace je reakcí na tento zážitek a současně odkazem na internetový fenomén Czech Oblivion NPC. Textury, které postava ve videu nese pochází přímo z autorovy fotografie a vytváří tak poměrně věrné ztělesnění člena místní alternativní komunity.

„Sedím mezi lidmi, které vůbec neznám. Poslouchám jejich prázdný rozhovor a cítím, že vlastně nic neříkají.
Oči mi skáčou ze strany na stranu a jsem lehce nervózní. Cizí prostředí a lidé.
Snaha o přidání se do konverzace.
Přemýšlím, jak vypadá typický člověk z Mikulova. Ten reprezentativní.
Sedím nejspíš vedle něj.
Chodí sem každý den na víno za pár korun a o ničem nemluví. Jen otevírá pusu, ze které nevycházejí slova.
Během toho co ho fotografuji vytahuje nůž.
Vypadá jako ninja ze hry, jen je vlastně dost reálný.“

Posledním projektem je Dospat se pod rajčaty Imricha Vebera, které volně navazuje na jeho autorovu tvůrčí praxi a současně vychází přímo z kontextu čtrnáctého mikulovského fotoateliéru. V rámci workshopu jsme se mimo večerní konzultace setkávali každé ráno na dvorku jednoho z místních obyvatel. Tento okouzlující prostor a současně fakt, že jsme si při setkáních, krátce po probuzení četli povídky Petra Borkovce, posloužili jako dva základní stavební prvky. Volný prolnutím pak utvožily samostatnou vizuální výpověď, hříčku a možná i letmou vzpomínku. Snad i vy jako návštěvníci našeho Mikulova, se jím necháte oslovit a z té změti obrazů si v mysli odnesete pár obrazů, nebo prostě jen dojem.

Za typologickým zpracováním jednotlivých zastavení křížové cesty stojí Daniela Jeklová. Můžeme si zde vybavit práci manželů Becherových, kteří dokumentovali mizející industriální objekty v Německu. Nabízí se pak úvaha zda jsou fotografie,
které vidíme odkazem, protipólem nebo jen nahodilou upomínkou na zakladatele Düsseldorfské školy fotografie. Přesto, že Danielin přístup staví na systematickém zpracování všech„portrétů“ kapliček, autorka neopominula ani jejich spirituální význam. Vlastní„křížovou cestu“ podnikla mnohokrát v různých částech dne a při odlišných světelných podmínkách hledala ten ideální obraz odpovídající silnému dojmu z klenotů Svatého kopečku.

Hranice a hranice. Zajíc. Stop na koši, stop u silnice. Když potok unáší bordel a ten se usazuje u břehů. E461 proudí a Mikulov se zahaluje vizuálním smogem. Meziprostor? Prostor za? Na výspě. Poslední a první. Honky-tonk prvky u komunikace. Sediment? Sediment. Tma pod svícnem. 202 kilometrů, ale vlastně jen sedm. Pavel Hála zpracoval vizuální poezii věnovanou cestě, kterou každá den proudí stovky aut z Mikulova směrem do Rakouska a naopak. Je to jedna z cest, která dělá město známým, a to třeba ne zcela v tom pozitivním slova smyslu. Neboť někteří z nás jej znají pouze jako poslední zastávku na cestě za lepším.

Valeria Dinková se zabávala místní lokalitou v kontextu Antropocénu. Konkrétně se zaměřila na stopové fosilie ve vápenci, také známé jako ichnofosilie. Jsou zde vyobrazeny fosilní doklady - evidence záznamu stálé a současně i budoucí aktivity. Autorka prostřednictvím 3D modelace vyobrazila dnes již neexistující Janičův vrch, na jehož místě se nyní nachází zatopený lom. Lom, který nyní slouží ke koupání, posloužil i k rozvinutí celé myšlenky o proměnách v čase a jejich stopách v kamenné hmotě. Jednotlivé obrazy spolu vytvářejí neurčitý narativ, který se opírá o realitu lidské činnosti v této oblasti. Ta může být pro nás škodlivá nebo vizionářská, může nás spojit nebo vymknout ze Země.

Daniela Búryová se rozhodla ohledat podobu místního folklóru. Na jejích fotografiích můžeme vidět obyvatelku Mikulova, která tvoří a opravuje krojové výšivky pro místní taneční soubor navazující na tradici moravských Chorvatů. Modleka zde postupně odkládá části tradičního oděvu. S každou fotografií nám autorka odkrývá tajemství tohoto slavnostního oděvu ve všech jeho vrstvách. Neobvyklý pohled, který se dostává doslova pod povrch něčeho poměrně známého a snadno dohledatelného, činí z této série hodnotnou a vlastně dobrodružnou, autorskou výpověď.

„Město zamilovaných lidí, poslední možnost léta strávit čas s vyvolenou osobou v náručí Mikulova.“ Jan Antoš představuje ideu romantických prožitků, která jako by křičela
z každého rohu náměstí, každého billboardu a plakátu, kterým vás jednou lákají do chladného sklípku, jindy do vinic, lomu či na Kozí hrádek. Romantika je zde komoditou, která táhne a tak ji očekáváme na každém rohu. Přesto je mnohem pravděpodobnější, že žádná idylka se nekoná. Namísto toho zažívají návštěvníci nudu při čekání na prohlídku, únavu z křečovité snahy zažít něco výjimečného či dokonce zásadního pro jejich dovolenou, vztah, život. Z autorova pohledu jde o kritiku instantní romantiky a touhu vyvolat u nás sebereflexi nad naším vlastním prožíváním návštěvy Mikulova.